Omlouvání mladšímu se nenosí

"Jsi mladší, a tak se musíš omluvit ty!"
Tak takhle si to pamatuju z dětství, dospívání a vlastně i dospělosti od mého taťky. Tahle věta mě tak ovlivnila a byla pro mě často tolik bolestivá, že se každá buňka v mém těle rozhodla, že tohle se svými dětmi žít nechci.
Většina rodičů dříve měla pocit, že když jsou starší, mají nad dětmi automaticky moc a že se nejedná o rovnocenný vztah. Že děti nemůžou mít svůj názor, a pokud ano a je jiný než ten rodičovský, tak že jsou drzé. Autorita se stavěla na pocitech strachu. "A neřvi, nebo ti dám skutečný důvod!" Ostatně jako celý systém celku funguje na strachu, protože kdo se bojí, je lépe ovladatelný, lépe manipulovatelný.
Přestože jsem názoru, že jediná pravda vlastně neexistuje a každý máme tu svoji, vnímám omluvu jako vědomou práci na sobě. Jako nástroj komunikace. Udělala jsem tohle, protože jsem se cítila takhle a u tebe to potom vedlo k tomuhle ….
Omluvu neberu jako snižování svojí hodnoty před dítětem, ale naopak jako něco, co mě v jeho očích posune o level výš, protože vidí a učí se, že každý děláme kotrmelce, máme svoje emoce, ale že jsem schopná sebereflexe.
V jedné velmi emočně vypjaté chvíli, kdy jsem zareagovala podřážděně na 12-ti letého syna a spustila se tím jeho afektovaná scéna, kdy je nejdřív na mě arogantní a agresivní, a po téhle fázi přejde do fáze sebeobviňování se, jak je k ničemu, a že se nepoučil. Načež z něj potom v pláči a v mé náruči vypadlo, že se obviňuje proto, abych se já cítila líp.
A tak si nehrajme na to, kdo je starší, kdo mladší, kdo má dojem, že je v právu, ale pojďme spolu mluvit, pojmenovávat věci a situace pravými jmény a ano, i děti to dokážou a kolikrát tak krásně uhodí hřebíček na hlavičku, že bychom se od nich měli učit!