3 tipy pro vědomě spokojené partnerství/manželství/ jakýkoliv vztah

1. Komunikace
Všude se o tom mluví a píše. Ale kdo je ve skutečnosti schopen mluvit zcela upřímně ve vztahu a úplně o všem?! Smyslem komunikace není osočování a obviňování druhého, že se nás jeho chování nějak dotklo, že nám nějak ublížilo apod. Protože nic z toho by se nestalo, kdybychom my byli sami se sebou srovnaní. Pak by s námi dané chování toho druhého nerezonovalo, nebrnkalo nám na naši bolavou strunku. Ten druhý nám vždycky zrcadlí (ať už formou činů či slov) to, co sami v sobě ještě potřebujeme uzdravit.
A tak mluvme o svých potřebách. Mluvme se svým partnerem/manželem/dětmi/obecně lidmi co se v nás odehrává. Za naštváním a vztekem pravděpodobně bude něco víc, než co se teď projevilo na povrchu. Třeba je pod tím povrchem něco bolavého z dětství, nějaká frustrace, nějaké traumátko … Ale to zjistíme, jen když budeme naslouchat sami sobě a s naším protějškem to dokážeme komunikovat. Z nadhledu, s odstupem, bez afektu a urážení se. Trénink dělá mistra 😉
2. Svoboda
duší
Uvědomění,
které se nám v téhle pozemské realitě zpočátku nemusí moc zamlouvat. Když
sis mě vzal/a, musíš mi být věrný/á, jsi jenom můj/moje atd. My tady ale nikoho
nevlastníme, nikomu nepatříme, pouze sami sobě a sobě musíme zůstat věrni.
Přišli jsme sem na Zemi sami za sebe a bude to tak i ve chvíli, kdy to tady
budeme opouštět. Četla jsem krásné přirovnání lidí ke stromům – každý máme svůj
kmen, své kořeny a společně se potkáváme až v korunách (Lenka Hočicová,
Centrum pohybu a Celostní diagnostiky
A jasně, že pociťujeme žárlivost, majetnictví, strach, že o druhého přijdeme, a to je všechno v pořádku, protože jsme tady v našich hmotných tělech a chtěli jsme si zde prožívat nejrůznější emoce a práci s nimi, ale vrací nás to k bodu 1, a to mít vše vědomě vykomunikované.
Btw. Pokud si nebudu potřebovat srovnat a zvědomit svoji sebehodnotu, pak pro mě např. nevěra partnera nebude tématem a dost pravděpodobně ji ani nezažiju 😊¨
3. Úcta a
respekt
Pokud si
nevážíme sami sebe, nemůžeme si vážit druhého. Stejně jako nebudeme-li milovat
sami sebe, nemůžeme očekávat, že nás bude milovat partner/ka. Mít
k druhému úctu není o tom, odkývat mu všechno, co řekne a nemít vlastní
názor (tak jako to dost často měly naši prarodiče). Je to o tom, uvidět krásu a
individualitu našeho protějšku v každodenních maličkostech. Vidět jeho
velikost a jedinečnost duše i s chybičkami, které máme každý
A respekt se váže k předchozím dvěma tipům. Pokud přijmeme myšlenku, že si tady společně jen sehráváme takové malé velké divadlo, na kterém se učíme a rosteme, pak je jasné, že i kdybychom se na hlavu stavěli, domlouvali, přemlouvali toho druhého, ať něco nedělá apod., ale v jeho plánu duše je ta zkušenost vepsaná, stejně se to uděje, ať s námi nebo bez nás. A tak respektujme toho druhého se vším všudy, bude se nám volněji dýchat 😉